Zastávka 3

Ve třetím čísle Kopaninských listů z roku 2014 vyšel článek o roli zdejší opuky při novodobé výstavbě Pražského hradu. Napsal ho výtvarník, restaurátor a spisovatel Ivo Medek Kopaninský, který je se zdejší lokalitou léta spojený. Článek je natolik zajímavý, že ho zde uvádíme v nezkrácené podobě.

Nikoli, vážení čtenáři, Pražský hrad se nestavěl z materiálu, pocházejícího ze zdejšího lomu. Neboť ve středověku největším stavebním vydáním nebyla ani práce, ani materiál, nýbrž jeho doprava. Strahovské opukové lomy se nacházely podstatně blíže a ještě cesta od nich vedla z vrchu, což znamenalo okolnost při koňské (?) přepravě dozajista nezanedbatelnou.

Navzdory tomu se ale kopaninská opuka do sídla českých králů dostala – dokonce tím shora uvedeným středověkým způsobem. Stalo se tak nicméně až v moderní době, konkrétně za prvního československého prezidenta T. G. Masaryka. Ten si totiž vybral jako svého hradního architekta Jože Plečnika, u nás známého spíše jako Josip. Učinil tak podle dnešní terminologie bez výběrového řízení, což vzbudilo velikou nelibost architektonické obce a větší části tisku. Dnes, s odstupem času, musíme konstatovat, že prezident tehdy volil velice dobře.

Plečnik se narodil v Lublani 23. ledna 1872 a v rodině se předpokládalo, že v dospělosti převezme otcovu truhlářskou dílnu. Jeho mladistvou zálibu v kreslení tatík všemožně potlačoval v obavě, že by se ze syna mohl stát bohém. Ten se ale při studiích nábytkářství na průmyslové škole ve Štýrském Hradci naučil od spolužáků studujících stavařinu tolik, že byl přijat jako asistent-kreslič u významného profesora architektury na vídeňské akademii. S touto průpravou se poté lehce stal premiantem při studiu architektury u vyhlášeného profesora Otto Wagnera.

Prezidentu Masarykovi jej nejspíše doporučil jeho spolužák, Čech Otto Rothmayer. Ten se pak stal Plečnikovým asistentem při rozsáhlé adaptaci Pražského hradu, po rakouské správě velice zanedbaného.

Zřejmě největší stavební investicí Habsburků do Pražského hradu za posledních 100 let jejich éry se stala mohutná cihlová zeď, oddělující hradní zahrady od zámeckých schodů. Dal ji postavit císař František Josef I. po své první návštěvě Prahy v roce 1848, kdy markantně vymezil tehdy habsburskou rezidenci od města, kde proběhla toho roku revolta. Příliš sympatií si tím mezi Pražany nezískal.

Rothmayer na Pražském hradě řídil realizace Plečnikových návrhů, když slovinský architekt pobýval ve své rodné zemi. Spolupráce skončila pro mentalitu dnešního Čecha naprosto kuriózním a nepochopitelným vyúčtováním. Po dvanácti letech se prezident Masaryk víceméně náhodou dozvěděl, že právě opět nepřítomný architekt Plečnik za své konání veškeré honoráře odmítá s tím, že práce na prezidentském sídle jsou pro něj čest a takto že je dostatečně odměněn. Masaryk dal okamžitě příkaz, aby Plečnikova snaha za ten tucet let byla honorována a výsledný obnos mu byl poukázán do záhřebské banky. Stalo se. Plečnik druhý den obnos vyzvedl a zaslal zpět s tím, že si trvá na svém.

Poté už byl jeho názor prezidentem respektován. Následně ještě další tři roky zdarma pracoval pro Kancelář prezidenta republiky, vcelku tedy patnáct let (1920–1935). To, že Plečnikovy návrhy byly zdarma, ale naprosto neznamená, že byly bezcenné. Toto nejlépe dokazuje fakt, že jím upravené prostory jižních zahrad Pražského hradu jsou jedinou moderní zahradou na seznamu chráněných zahrad UNESCO. (Jinak se to v něm hemží císařskými zahradami a podobně.)

Při hradních úpravách vycházel Plečnik z toho, že přebudovává historické sídlo českých králů na sídlo úřadu hlavy nového moderního státu. Snažil se proto symbolicky používat materiál z celé tehdejší ČSR včetně Podkarpatské Rusi. Tento záměr se mu zdařil, ojedinělým cizím prvkem je jedna jediná hlavice kašny z kararského mramoru.

Při realizaci uvedené ideje došlo i na kopaninskou opuku. Tehdy měl dědeček zdejšího znamenitého truhláře pana Veselého, taktéž Karel, ještě s jedním společníkem pronajatou část místního lomu. Pamatuji, kterak mi jeho otec vyprávěl o tom, jak byla tato firma Plečnikem oslovena a následně pro něj vyráběli desky ze zlaté opuky o rozměrech 120×120×10 cm. Toto choulostivé zboží balili do slámy a po páru odváželi koňským potahem na Pražský hrad.

O stěně v Plečnikově sále takto obložené kolují legendy. Nelze ji spatřit, neboť není přístupná. Také na internetu ji budete hledat marně. V hradních zahradách je pak nepochybně ze zlaté opuky Plečnikem navržená pyramida. Spíše jehlan, pohříchu připomínající výzdobu amerických bankovek. Zde zřejmě došlo k nepochopení vlastností použitého materiálu. Dnes totiž můžete spatřit pyramidu čtvrtou – třikrát již se působením počasí rozpadla.

Co však nemusíte hledat, je jiné dílo starého pana Veselého. Míjíte jej při každé cestě do centra i zpět a je dobře viditelné z autobusu. Jedná se o impozantní opukový komín moderní vily stojící na rohu ulic Vostrovská a Horoměřická. Já sám jej pokládám také za památník solidnosti rodinné firmy Veselých, kterou si bezesporu udržela do dnešních časů. I když dnešní pan Karel Veselý už nepracuje s opukou, ale je znamenitý truhlář. Koneckonců, architekt Josip Plečnik takto také začínal.