Zastávka 10
Desátá zastávka se nachází na rozcestí u sochy svaté Juliány. Je tu několik odpočívadel, kde můžete posedět a posvačit. Trasa dále vede lesní cestou směrem na jihozápad.
Souřadnice této zastávky: 50.1279050N, 14.3103242E
Souřadnice následující zastávky: 50.1233961N, 14.3061075E
Jste na křižovatce pěti cest u sochy sv. Juliány. Jde o oblíbené výletní místo, kde můžete potkat nejen turisty, ale také obyvatele okolních obcí, kteří sem často vyrážejí na procházky. Nedaleko se nalézá nejen Přední Kopanina (jihozápadní cesta), ale i Horoměřice (severovýchodní cesta) a Nebušice (jihovýchodní cesta).
Nad vašimi hlavami pravděpodobně co chvíli proletí letadlo – rozcestí je totiž v ose jedné ze vzletových a přistávacích drah ruzyňského letiště.
Tragické pády německých letadel do vsi
Téměř po celou dobu druhé světové války probíhal na nedalekém ruzyňském letišti výcvik posádek německé Luftwaffe. Díky modernímu vybavení letiště probíhaly lety téměř za jakýchkoliv podmínek. Vystřídala se zde spousta škol a řada jednotek a při takto intenzivním provozu docházelo zákonitě k nehodám. Některé byly lehké, jiné naopak velmi vážné. A právě dvě nehody, při kterých šlo o život jak posádkám, tak lidem na zemi, se staly i v okolí Přední Kopaniny.
Rozlilo se moře plamenů…
K tragické letecké nehodě došlo v dnešní ulici Nové domy v severní části obce (viz mapku, bod 2) dne 4. ledna 1943. Do svahu zde narazil letoun Junkers Ju 88 W.Nr. 0622 patřící do stavu letecké školy Flugzeugführerschule FFS (C) 14. V jeho troskách zahynuli Unteroffizier Gerhard Thieme a Obergefreiter Paul Milisch. O nehodě se zmiňuje obecní kronika:
„Měsíc leden byl bez sněhu, teplo jako na jaře. Čtvrtého ledna o půl deváté spadlo cvičné německé letadlo z letiště ruzyňského na stráni p. Poláčka za obcí směrem severním. Při nárazu se roztrhlo a ihned vzplanulo velikým ohněm. Moře plamenů rozlilo se po celé stráni a bylo viděti celou tuto katastrofu. Naši hasiči s lopatami přispěchali k místu neštěstí, mnoho lidí, snad celá obec přihlížela tomuto nezvyklému divadlu, z něhož vanula hrůza. Mimo hasičského sboru žádný z diváků neodvážil se přiblížiti, lidé ustrašeni čekali, co bude dál. Zakrátko však byli tu již vojenské hlídky z letiště Ruzyně, žádného nepřipustili blíže. Letadlo samo prudkým nárazem rozmetáno na malé součástky po celé stráni, jež vesměs hořely.“
Letadlo zničilo pětačtyřicet stromů
Další vážnou leteckou nehodou, která se tentokrát udála ve východní části obce, poblíž ulice K Padesátníku (viz mapku, bod 3), byla ta z 15. března 1944. Opět šlo o letoun Junkers Ju 88, na kterém probíhal intenzivní výcvik posádek Luftwaffe z nedalekého letiště. Stroj patřil dokonce do stavu stejné letecké školy jako v případě nehody ze 4. ledna 1943. V té době však již byla škola označována jako Flugzeugführerschule FFS (B) 14, nikoliv FFS (C) 14 – k přeznačení došlo v říjnu 1943. Tentokrát se jednalo o W.Nr. 3189 a na jeho palubě zahynuli Oberfeldwebel Gerhard Schaditz a Unteroffizier Gotthard Wohlfeld. Kronika Přední Kopaniny k tomu uvádí:
„Ve dvě hodiny v noci zvrátilo se u p. Musila v zahradě německé letadlo. Zničilo 45 stromů a začalo hořeti. Kola byla nalezena až na obecní cestě a trup letadla u cesty obecní, z něhož vytékal mocným proudem benzín. Hořel jen na zahradě uražený motor. Piloti zabiti a byli odvezeni červeným vojenským křížem. Štěstí že stromy brzdily jeho let a pád, jinak mohlo býti veliké neštěstí pro usedlost p. Musila. Katastrofa se stala právě v páté výročí našeho ‚protektorátu‘. Sedmnáctého března odklízeli vojáci němečtí trosky letadla. Mnoho občanů přihlíželo práce té a pomáhali s potahy. Dva páry koní tahaly motor na cestu a na auta nakládali dva granychy. Vojáci trosky hlídali tři dny, žádný se nesměl přiblížiti.“
Text: Aleš Komenda
Foto: archiv
Sestřelení amerického pilota
K mimořádné události došlo na nebi nad Přední Kopaninou 9. května 1945 a nad hlavním aktérem této události drželi ochrannou ruku opravdu všichni svatí. Toho dne se nad ruzyňským letištěm objevil fotoprůzkumný letoun F-5 Lightning, který náležel do sestavy americké 39th Photographic Reconnaissance Squadron, 10th Photographic Group, 9th Air Force. Za řízením seděl first lieutenant Thomas P. Petrus. Nad letištěm byl sestřelen sovětským stíhačem ze 100. gardového pluku Vasilijem A. Pšeničnikovem s letounem P-39 Airacobra (viz mapku, bod 4).
Americkému letci se sice podařilo hořící letoun opustit na padáku, ale ještě neměl zdaleka vyhráno. Když se popálený a bezbranný snášel k zemi, stal se terčem střelby českých povstalců. Obecní kronika k tomu uvádí:
„Pilot skočil padákem, avšak v nevědomosti naši lidé po něm stříleli, když padákem letěl dolů.“
Zasáhnout však pohybující se cíl není tak snadné, takže pilot přežil i tuto šlamastiku. Konec všemu – jak opět uvádí obecní kronika – učinil až ruský vojín, který střelbu zakázal. Došel k sestřelenému letci, a když zjistil, že jde o Američana, srdečně ho objal a vzal pod ochranu. Letadlo shořelo. Druhý den si Thomase P. Petruse odvezli Američané.
Text: Aleš Komenda
Foto: archiv
Staré radionavigační zařízení
Pokud odsud půjdete cestou směrem k Přední Kopanině, nalevo od vás se budou v porostu skrývat nenápadné pozůstatky staveb vzniklých v období druhé světové války (viz mapku, bod 5). Jsou rozesety v ose vzletové a přistávací dráhy ruzyňského letiště, která se označovala číslem 22/04. Svého času byly v těchto stavbách umístěny součásti nejmodernějšího navigačního systému na světě. Jde o takzvaný FuBL 1, který za snížené viditelnosti umožňoval letcům přiblížit se k letišti a bezpečně přistát.
Systém byl instalován krátce po německé okupaci a kromě běžných letadel ho využívaly i letecké školy. Jednou ze škol, která byla přímo určena pro výcvik pilotů v létání za snížené viditelnosti, byla Blindflugschule BFS 3, jež se na Ruzyň přesunula v polovině roku 1942. Po reorganizaci v roce 1943 byla označována jako Flugzeugführerschule FFS B 33. V Praze zůstala prakticky až do konce války.
Jak FuBL 1 fungoval? Za dráhou byl umístěn vysílač, který vyzařoval „paprsek“, podle nějž pilot udržoval letoun v ose dráhy. To, že se z osy nevychýlil, letec viděl na palubním přístroji anebo se orientoval podle tónu, který slyšel ve sluchátkách. Nepřerušovaný tón znamenal, že je letadlo na ose. Při vybočení vlevo nebo vpravo se tón změnil v kombinaci teček a čárek Morseovy abecedy. Dále měl letec v ose dráhy k dispozici dva až tři markery, jež vysílaly kolmo vzhůru a upozorňovaly, v jaké vzdálenosti od letiště se stroj nachází. Podobný systém, avšak výrazně modernizovaný, se na ruzyňském letišti využívá dodnes pod označením ILS.
Kromě FuBL 1 se v okolí nacházely další radiomajáky a gónia (stanice navádějící radiotelegrafickým signálem letadla ve tmě a v mlze), které tvořily velmi precizní systém.
Text: Aleš Komenda
Foto: archiv, Jan Hlaváč
Obávané německé flaky
V roce 1944 již byla převaha spojenců ve vzduchu nepopiratelná. Operační prostor amerických, britských a sovětských leteckých sil se každým dnem rozšiřoval a ohrožená začínala být i letiště, která byla do té doby v bezpečí. Výjimkou nebylo ani ruzyňské letiště, v jehož okolí byly na konci roku 1944 a počátkem roku 1945 rozmístěny početné prostředky protivzdušné obrany všech možných ráží.
Hlavní byla v té době dráha 22. Příletová trasa vedla nad obcí Přední Kopanina. Všude v obci a okolí byla rozeseta protiletadlová děla, palposty byly dokonce až v okolí obce Nebušice. O jejich umístění je zmínka i v nebušické obecní kronice:
„Na hranici obce při silnici horoměřické postavili několik těžkých děl, které používali několik dní ku střelbě proti nepřátelským letadlům, nad obcí se vznášejícím.“
Na další velký palpost upozornil rodák pan Vopěnka, který kolem něj chodíval do školy. Ten ležel na opačné straně Nebušic – směrem k Šáreckému lesu. Nebušické palposty mohly krýt i přiblížení na méně využívanou dráhu 26, jejíž osa nad nimi probíhala.
Pan Vopěnka rovněž popsal pozici, která se nalézala přímo u obce Přední Kopanina, na konci dnešní ulice K Juliáně. Byl to údajně lehký flak. Německá obsluha měla kousek od okopů vybudovánu dřevěnou stavbu, která byla částečně zakopána do země, takže posádce skýtala alespoň základní ochranu před útokem.
O pozicích na Přední Kopanině je i zápis v místní kronice z roku 1944:
„21. března na zahradě p. Krejzy vyměřovali němečtí vojáci místa na protiletadlová děla. Taktéž u akcízu na křižovatce u sv. Václava byly vykopány jámy pro dělostřelectvo protiletadlové. Za stodolou p. Šrajera – u hraniční zdi jeho dvora – byly rovněž vykopány jámy pro dělostřelectvo.“
O dalším rozmisťování protiletadlových děl je v kronice poznámka až z dubna 1945, kdy došlo k posílení obrany:
„26. dubna na konci vesnice proti kovárně na poli p. Kopřivy Václava, rolníka, začali vojáci kopati velké díry pro protiletadlová děla. Těsně u silnice za obcí byly rozestavené těžké kulomety a menší děla – flaky.“
Počet protiletadlových pozic ve směru přiblížení na přistávací dráhu označovanou číslem 22, v jejíž ose se právě nacházíte, je opravdu nezanedbatelný. Když si uvědomíme, že spojenečtí stíhači při pronásledování letounů Luftwaffe většinou přilétali z tohoto směru, nelze se divit, že ruzyňský flak hodnotili jako vysoce nebezpečný. A jejich ztráty způsobené protivzdušnou obranou v dubnu 1945 to jen potvrzují.
Pamětníci z Přední Kopaniny upozornili ještě na jeden velký palpost pro těžká protiletadlová děla mezi obcemi Tuchoměřice a Statenice. Původně zde měl být výcvikový prostor Waffen SS, což potvrzuje i kronika obce Statenice, kde se v části věnované druhé světové válce píše:
„U nás ve Statenicích bylo stále vojska dost, jelikož v nedaleké tuchoměřské bažantnici byly zřízeny jakési bunkry, což si vyžádalo veliké spousty lesních stromů. A tak jsme měli příležitost vidět, kterak esesman uměl sekýrovat své vlastní soukmenovce pro nic za nic.“
SS mělo postupem času prostor předat Luftwaffe, která jej přebudovala na palpost pro těžká děla. Koncem války měl být údajně obsazen maďarskými vojáky, kteří o něj v květnu tvrdě bojovali.
V prostoru bylo nalezeno 28 velkých okopů o rozměrech 7-9 metrů krát 4–6 metrů. Tento počet nemusel být konečný, protože za Kopaninským potokem byly nalezeny dva vodou značně narušené okopy. Je možné, že zde byly i další, ty však mohly být zničeny během velkých povodní, které tudy v poválečných letech několikrát prošly.
Je až neuvěřitelné, v jak výborném stavu se okopy dochovaly do dnešních dnů. Ačkoli je vidět, že místní občané do nich vyváželi smetí, dodnes při bližším pátrání můžeme nalézt zrezivělé artefakty připomínající válečnou dobu.
Vzhledem k tomu, že šlo o těžké protiletadlové dělostřelectvo, nemusela být tato pozice určena výhradně pro obranu ruzyňského letiště, ale mohlo se jednat o část protivzdušné obrany města Prahy.
Přes výborný stav a vhodnou polohu již okopy nebyly po válce využity, a to ani během okupace Sověty v roce 1968. Sovětští vojáci byli tehdy zakopáni mnohem blíže k letišti.
Text: Aleš Komenda
Foto: archiv
Zajímáš se o válečné letectví? Navštiv Leteckou badatelnu!
Tajemství rudoarmějského hrobu
V lesích severozápadním směrem, vzdušnou čarou asi 750 metrů odsud (viz mapku, bod 6), naleznete hrob „neznámých sovětských vojínů“ z roku 1945. Vojáci možná padli při boji s jednotkami, které zde bránily protiletadlové okopy. Někteří pamětníci však uvádějí, že mohlo jít o vojáky popravené jejich vlastním velitelem a pohřbené na odlehlém místě. Leccos naznačuje kopaninská kronika v zápisu z května pětačtyřicátého roku:
„Ruští vojáci stále sháněli vodku a byli často v opilosti ženám nebezpečni. Tak stalo se, že znásilnili matku s dcerou – byli však za tento čin velmi potrestáni svými veliteli. Kázeň byla velmi přísná, ale používáním kořalek ztráceli zodpovědnost, přestože je očekával přísný trest. A tak stalo se, že byla jedna žena znásilněna a ze strachu skočila z okna a za tři dny poté zemřela.“
Pamětníci dodávají, že šlo o velmi mladou dívku, kterou hromadně znásilnilo několik sovětských vojáků. Po utrpěném traumatu vyskočila z okna v prvním poschodí, těžce se zranila a byla převezena do nemocnice, kde trýznivě umírala.
O původu hrobu ovšem nemáme žádné spolehlivé zprávy a nevíme ani to, kolik těl je v něm pochováno. Podle jedné verze v něm leží sovětští vojáci umístění do nedalekého zajateckého tábora. Existuje i názor, že hrob býval latrínou, kam byli během osvobození vhazováni mrtví němečtí vojáci. Jiný zdroj zase tvrdí, že hrob je prázdný, těla sovětských vojáků byla exhumována a uložena na pražských Olšanech.
Text a foto: Jan Hlaváč
Poslední den války v obci
Poslední dny války barvitě popisuje kopaninská kronika:
„Bylo půl osmé ráno 9. května, kdy do obce přijela kolona německých vojáků přímo od Prahy. Zastavila na okraji obce a my doufajíce, že jsou to Vlasovci, překvapeni zůstali jsme opodál. Téměř u Voskovic hostince zastavili a ptali se patnáctiletého Zděnka Volfa, jak daleko je americká fronta. A on německy jim odpověděl: Jedete dobře, asi dvacet kilometrů. Poděkovali – byli rádi a kolona ozbrojená až po zuby těžkými kulomety a mezi nimi i autokary plné německých žen daly se na cestu přes obec. Nesmělo se tedy po nich stříleti a také by to byla naše smrt.
Za několik minut po odjezdu bylo slyšeti rány z pušek – trnuli jsme hrůzou, že někteří nerozvážní občané se dali do střelby po vojácích takto vyzbrojených. Ale současně bylo slyšeti rachot těžkých kulometů a rány z děl. Nastala palba – žádný nevěděl, co se děje. Lidé schovávali se do sklepů a do krytů, kule svištěly a granáty létaly, padaly do obce, bouraly střechy a vlétl jeden i do bytu Františka Prokopa a úplně jej zdemoloval. Lid klekal a modlil se, hrůza proběhla každého, čekalo se, že obec bude vyvražděna a zapálena.
Ale jako blesk rozšířila se zpráva, že auta německá byla napadena ruskými tanky jedoucími po státní silnici. Když kolona objevila se za obcí na vrchu ku Kněževsi, spatřily ji ruské tanky a nic netušící Němce odstřelovaly. Němci zastavili, seskakovali dolů a prchali do polí a i německé ženy utekly do polí a lesa. Rozbitá a rozstřílená auta zůstala státi a zatarasila silnici. Spodní kolona obrátila vozy a dala se úprkem zpět buď na Tuchoměřice, nebo na Horoměřice.
Ranění vojáci byli v obci ošetřeni, ostatní se rozprchli do řepkových polí a blízkého lesa… Nastala honička. Hlídky schované začaly prohledávati pole i les. Mnoho jich bylo zajato hromadně i jednotlivě a odváděni na letiště do sběrného tábora. Někteří občané byli bázliví, ale mnoho jich bylo odvážných – sebrali z vozů automaty a prohledávali pole i lesy. Některé zajatce odváděli do Nebušic, přišli si pro ně nebušičtí občané. Kolony pak, co ujely do Horoměřic, zajali občané z Horoměřic.
Ostatní občané sváželi rozbitá a opuštěná auta ze silnice do obce. Auta byla plna ruksaků a zásob všeho. Některá rozbitá auta ležela na svahu za Kopaninou. A to již lidem našim okřálo a začalo se rabovati, brali si lidé šaty, prádlo, tuky, jídlo a cikarety – po těch nejvíce občané toužili, těch bylo za války málo.“
Text: Jan Hlaváč
Foto: archiv ÚMČ Praha – Přední Kopanina, Jan Hlaváč
Obrazová mapa k válečným tématům
1 – tady právě stojíte
2 – místo nehody ze 4. ledna 1943
(souřadnice: 50.1200494N, 14.2977139E)
3 – místo nehody z 15. března 1944
(souřadnice: 50.1170431N, 14.3001333E)
4 – přibližné místo sestřelu z 9. května 1945
(souřadnice: 50.1167956N, 14.3101111E)
5 – zde je jedna ze staveb radionavigačního systému
(souřadnice: 50.1256809N, 14.3109396E)
6 – zde se nachází rudoarmějský hrob
(souřadnice: 50.1333250N, 14.3029778E)
7 – přibližně tady byla jedna z pozic pro flaky
(souřadnice: 50.1198786N, 14.3031297E)
8 – osa přistávací dráhy 22/04 ruzyňského letiště
Webová mapa k válečným tématům
Socha svaté Juliány
Původně dřevěná a později kamenná socha svaté Juliány je zde s přestávkami od roku 1679. S největší pravděpodobností jde o sv. Juliánu z Nikomédie, ale objevila se také domněnka, že místo bylo zasvěceno sv. Juliáně z Lutychu. Mučednice Juliána z Nikomédie je ochránkyní před pokušením a patronkou těhotných žen. Kopaninská kronika nabízí vysvětlení, proč její socha stojí právě zde:
„Za starých dob až do doby dnešní lid vypráví, že zastřelen byl na místě tom milenec i s jeho milenkou, jenž ji unesl z hradu Okoře, avšak otec její pomstil se na obou milencích. Dívka ta rytíře dcera jménem Juliána.
Dle zápisů z kroniky farnostní zní o místě tomto jiná zpráva, která zakládá se na pravdě skutečné: Na tomto místě roku 1679 byla přepadena dívka od nestoudného vojína, ale vzývajíc sv. Juliánu z rukou jeho bez pohromy vyvázla. Tehdejší hospodářský správce tuchoměřický, fráter Jiří Vysoký, dal na památku umístiti na dubu u místa toho stojícím sochu řečené světice, kterou dal zhotoviti a sám ji polychromoval. Socha nesena pak ve slavném průvodu čtyřmi drůžičkami na místo určené.
Když socha ta během času sešla, aby paměť oné události zkázou sochy nezanikla, dal superior residence tuchoměřické P. Rudolf Budkovský r. 1734 postaviti na místě tom sochu kamennou, kterou tesal fráter Jan Siesmajer. Ona dřevěná socha byla na dubě onom ponechána, ale nepozorností pastuchů, kteří si tu rozdělávali oheň, plameny byla zachvácena a jen hlava byla jí zachráněna.
Ale i ona kamenná socha vzala za své, roku 1868 prudkou vichřicí byla sražena a na kusy rozbita. Pak postaven dřevěný kříž na místě tom a později za správce Bollera pískový podstavec křížem označen, což chováno do dnešního dne.“
Roku 2020 byl podstavec zásluhou Spolku pro obnovu sochy sv. Juliány osazen replikou původní kamenné sochy, kterou podle dochovaného torza a náčrtků zhotovil Jiří Genzer.
Text: Jan Hlaváč
Foto: archiv ÚMČ Praha – Přední Kopanina, Jan Hlaváč